Felis Noetica
Chováme evropské krátkosrsté kočky.
Vybíráme je na povahu a chytrost.
Chováme evropské krátkosrsté kočky.
Vybíráme je na povahu a chytrost.
Kočky u nás chodí na procházky.
Chovám kočky v Brně a v Runářově na Konicku. Nejsou to kočky do soutěží krásy — vybírám je podle povahy: podle toho, jak jsou klidné, zvědavé a jak vycházejí s člověkem.
Začalo to jednou kočkou, která byla jiná než ostatní.
Chodila se mnou večer na procházky, kilometr a půl kolem vesnice, sama od sebe a bez vodítka. Lovila myši a já jí u toho fandil. Spávala opřená zezadu o monitor.
Byla klidná způsobem, jaký jsem u kočky nepotkal. Nebála se lidí ani psů, nepanikařila, na cizí věci se chodila podívat. Napadlo mě, že by taková povaha neměla zmizet — a tak jsem se pustil do chovu.
Jednou večer vyšla ven a nevrátila se. Nevím, co se stalo. Zůstalo po ní pět koťat a tenhle chov.
U koťátka z inzerátu je povaha loterie. U plemenné kočky šlechtěné na vzhled je taky loterie — jen k ní dostanete předvídatelný exteriér. Tady vybírám jedinou věc, a to je povaha. Nic jiného.
V praxi to znamená kočku, která nepanikaří u veterináře a snese cestu autem. Která se v novém domově srovná za pár dní — Zen a Aténa to zvládli oba bez jediného problému. Kterou unesou děti a ona unese je. Která nedrásá nábytek z úzkosti, protože žádnou nemá.
A znamená to kočku, která se nebojí vyjít ven ve vaší společnosti. Ne že by šla za vámi jako pes — spíš vás vezme s sebou.
Celá druhá generace si chce se psy hrát. Ne jedno kotě, všchna. To u koček obvyklé není.
Mám doma čtyři kočky a ani jeden škrábanec. U předchozích koček jsem býval rozdrásaný pořád.
Největší z vrhu, a byl největší od prvního dne. Nejmazlivější kocour, jakého jsem měl — chodí ke každému a nikoho se nebojí. Když na něj jiná kočka zasyčí, nikdy to neopětuje; spíš je z toho smutný a nechápe proč.
Nechá se nosit, což u koček moc nebývá. Občas přijde a chce vzít do náruče. Nejspíš to začalo v kuchyni, kde jsme lovili mouchy: držel jsem ho a zvedal k těm, co seděly vysoko na zdi, a on je odtamtud plašil tlapkou.
Chodí se mnou na večerní procházky až na kraj vesnice, kam sám nikdy nechodí — kočky mají procházky rády, když jdete s nimi. Jste jejich instantní bezpečí. Sibyle kdysi ukradl ulovenou myš.
První dva měsíce byla z vrhu nejpodnikavější a nebála se ničeho. Pak se to nějak obrátilo: dnes je tichá a hledí si svého. Nosit se nechá chvilku, když má náladu.
Občas ji něco napadne a pak mi to dlouho vysvětluje. Je zjevně nespokojená, že jí nerozumím.
Když jsem letos v červenci vážil její první koťata, jedno začalo pištět. Přiběhla, vzala mi ho z ruky a odnesla v zubech za zátylek zpátky do bedničky. Nepoškrábala mě ani potom, když jsem ji zvedl i s kotětem v puse a odnesl je oba nazpět.
Nejmenší z vrhu, a zpočátku jsem si kvůli tomu říkal, že ji do chovu asi nevezmeme. Nejmenší zůstala dodnes — jenže časem se z ní stala ta podnikavější z obou sester, veselá a pořád někde. Hned po Sokratovi se mě drží nejvíc ona.
Hranice si hlídá bez paniky a nikdy z ničeho nedělá drama. Výborná lovkyně.
Oba se v novém prostředí srovnali během několika dní, bez úzkosti a bez potíží s ostatními zvířaty v domácnosti. Pro chov je to důležitá informace: klidná kočka snáší stěhování mnohem líp.
Tohle je to nejdůležitější, co jsem se za celou dobu naučil, a nenaučil jsem se to hned. Dřív jsem to dělal jinak a poznal jsem to až přes vlastní chyby.
Na kočku se nekřičí. Pro kočku je trest už zvýšený hlas — nespojí si ho s tím, co provedla, spojí si ho s vámi. Nenaučí se, co nemá dělat; naučí se, že člověk je nevypočitatelný. A pak z toho vzniká všechno, čemu lidé říkají problémové chování.
Kočka není pes, aby se vychovávala a kladly se jí mantinely. A právě proto nemá ani potřebu zkoušet, co si dovolit může a co ne.
Nejpřekvapivější na tom je, jak je to snadné — pro obě strany. Nemusíte být důsledný, nemusíte nic hlídat, nemusíte trestat a pak litovat. Odpadne celá jedna vrstva práce a s ní i stres, který k ní patří. Přísnost je dřina. Laskavost je úspora.
U nás se na kočky nekřičí a rád bych, aby to tak zůstalo i potom.
V Brně jsou doma a ven nechodí. V Runářově mají zahradu, dřevník s automatickými krmítky, vyhřívané dečky na zimu a kamery. Doprava tam prakticky žádná není a ze záznamů víme, že se tam kočky dožívají vysokého věku i venku.
Do dřevníku chodí i kočky od sousedů. Je tam řada misek jako švédský stůl.
A ta procházka, o které je řeč nahoře, vypadá jinak, než si lidé představují. Nejdete vy a kočka za vámi — jdete vy tam, kam jde ona. Vede vás od stromu ke keři, svým tempem a svou trasou, a pak využije toho, že jste u ní, a přejde volné prostranství, na které by si sama netroufla. Jste jí krytím. A když se jí zrovna nechce, nikam nejde a je to tak správně. Vodítko jsme zkoušeli a zavrhli; kdo chce jít s kočkou na procházku, musí jít na její procházku.
Kdo chce kočce rozumět, musí se naučit její rozvrh: po poledni se spí, za soumraku loví, v noci se dějí věci, do kterých nám nic není. Přizpůsobit se dá jedině tomu, kdo to má stejně — a kočka to stejně mít nebude.
Střídání městského bytu a venkovské půlvolnosti pokládám za rozumný kompromis. Kdo si kotě nechá doma, nevadí mi to — kočka to unese, když má dost jiných podnětů. Kdo ho pustí ven, ať ví, co dělá: Šipka chodila ven a jednou se nevrátila.
Pro výběr uvnitř vrhu žádnou absolutní stupnici nepotřebuju. Porovnávám koťata stejného věku z téže sezóny a nechávám si ta, která se opakovaně chovají tak, jak si přeju: klidně, zvědavě, vstřícně, bez zbytečné agrese. Tak se ostatně srovnávají zvířata v každém chovu — proti vrstevníkům, ne proti ideálu.
Na otázku, jestli se chov jako celek někam posouvá, to ale nestačí, protože každá generace se pak měří jen sama proti sobě. K tomu je měřítko potřeba a budujeme ho: standardizované hodnocení chování už používáme, další metody zkoušíme. Podrobněji o tom píšu na stránce o chovu.
Do chovu si nechávám dvě kočky a jednoho kocoura. Rozhoduje výhradně chování a nic jiného do toho nevstupuje — jakmile by začaly rozhodovat vedlejší ohledy, přestal by výběr mířit tam, kam má, a celé by to ztratilo smysl. Že jsou zrovna tři, není nález, ale rozpočet: čtyři chovná zvířata už by se neuživila, dvě by byla riskantně málo.
Rozdíly, o které při tom jde, jsou jemné. Vybírá se mezi klidnými kočkami.
Inteligencí přitom myslím to, co jako inteligenci vnímáme: vyrovnanost, otevřenost, soustředění, dobrou náladu. Je to praktická definice, ne filozofická.
Že je povaha koček dědičná, není můj nápad. U psů to nikoho nepřekvapí — border kolie shání ovce a retrívr aportuje, a není to výcvik. U koček se to zkoumalo málo, protože se sto padesát let šlechtily hlavně na vzhled. První velká práce o dědičnosti kočičí povahy vyšla v roce 2019 v Scientific Reports: tým Helsinské univerzity vyhodnotil dotazníky k 5 726 kočkám a našel dědičné rozdíly v aktivitě, plachosti, sociabilitě i agresivitě napříč devatenácti plemeny.
Pracuji s běžnými optimalizačními postupy, jaké roky používáme v softwaru. Mají tu jen jiné názvy proměnných.
A co se od toho čeká? Že se každá generace o kousek posune — míň strachu z nového, rychlejší zvykání na změnu, víc zájmu o člověka a srozumitelnější dorozumívání. Ne skokem a ne u každého jednotlivého kotěte, nýbrž pomalu a v průměru. Jak daleko se tím dá dojít, neví nikdo, protože to u koček nikdo nezkoušel. To je na tom to zajímavé.
Chovná kočka u nás nezůstává do vysokého věku a není to laskavost, nýbrž součást postupu. Chov jde po generacích: jakmile nastoupí další, předchozí kastrujeme a jde do vlastního domova. Kdyby se chovala dál, táhla by populaci zpátky — a smysl celé věci je posouvat ji dopředu.
Sofie i Sibyla tedy časem půjdou kastrované do svých domovů. Dospělá, klidná, vyrovnaná kočka je pro spoustu lidí lepší volba než kotě, jen se málokdy nabízí.
Sokrates zůstane u mě. Je na mě moc navázaný a nikam jinam nechce.
Oba letošní vrhy proběhly úplně hladce a obě kočky se o koťata starají přesně tak, jak mají.
Koťata se jmenují po vědcích a matematicích. Není v tom nic hlubokého — je to zvyk, který se osvědčil, protože jméno se pak snadno pamatuje a má svůj příběh.
Vrh Sibyly
Narozen 14. července 2026 · čtyři koťata
Alain
kocour — po Alainu Aspectovi, který experimentem rozhodl spor o kvantové provázání (Nobelova cena 2022)
Andrew
kocour — po Andrewu Wilesovi, který dokázal Velkou Fermatovu větu po třech a půl stoletích
Amálie
kočka — po Amalii Emmy Noetherové, matematičce, jejíž teorém spojil symetrie a zákony zachování
Angelina
kočka — po Fanny Angelině Hesseové, která navrhla agar pro kultivaci bakterií a umožnila tak rozvoj mikrobiologie
Vrh Sofie
Narozen 27. července 2026 · čtyři koťata
Zatím bez jmen
jména doplníme, jakmile bude jisté pohlaví. První vážený jedinec (krémové kotě) měl porodní váhu 108 gramů.
Obě kočky vrhnou zhruba ve stejnou dobu, takže koťata přicházejí na svět v jednom období a pak je celý rok klid. Odcházejí ve čtrnácti týdnech — letos tedy nejdřív na přelomu září a října, spíš v říjnu.
Vidět je můžete mnohem dřív; na tom se domluvíme. Část si necháváme do dalšího chovu a rozhodne se to během několika týdnů, takže konkrétní kotě zatím nezamlouvám.
Zbylá koťata hledají domov.
info@felisnoetica.cz
604 761 154
Ozvěte se a dám vědět, jakmile bude jasno — přihlášeným nejdřív.
Koťat je dohromady zhruba osm za sezónu. Nejméně tři si nechávám do dalšího chovu, zbytek prodávám. Je to malý chov a bude malý i dál.
Koťata odcházejí nejdřív ve čtrnácti týdnech, plně naočkovaná proti panleukopenii, kaliciviróze a herpesviróze, odčervená, čipovaná a zaregistrovaná, s veterinární dokumentací, doklady o původu a kupní smlouvou. Čtrnáct týdnů není náš rozmar — je to minimum, které předepisují chovatelská pravidla FIFe, a mladší kotě od matky neodchází.
Matka je vždy vyšetřená kompletním genetickým panelem a její zprávu dostanete v plném znění i s kódem, kterým si ji sám ověříte v laboratoři. U recesivně dědičných chorob to stačí: kotě po zdravé matce může být nanejvýš přenašeč, nemocné být nemůže, protože jednu zdravou alelu má jistou od ní.
Otec bývá někdy kocour zvenčí, kterého nevlastníme a testovat ho nemůžeme. Kde je otcem naše zvíře, dostanete zprávy obě.
Průkaz původu podle plemenného standardu ke koťatům nevydáváme. Na výstavách se totiž posuzuje vzhled — třída pro chytrost neexistuje. Certifikoval by tedy přesně to jediné, na co tady nešlechtíme, a vaší kočce by k ničemu nebyl.
Místo něj dostanete doloženou genetiku obou rodičů, generační strom a kompletní dokumentaci. O zdraví a povaze vašeho kotěte to řekne nesrovnatelně víc než seznam předků.
Kotě do dalšího chovu prodávám rád a je to záměr, ne ústupek. Samostatná linie vedená někým jiným snižuje riziko, které dnes leží celé v jednom bytě, a rozšiřuje základnu, ze které se vybírá. Kdo chce pokračovat po svém, dostane k tomu i metodiku a rád mu poradím.
Jednu věc přitom řeknu rovnou, i když mě to připraví o polovinu obchodu: pár z mých současných vrhů by byl na začátek nové linie zbytečně příbuzný. Obě kočky i kocour pocházejí od téže zakladatelky, takže koťata jsou si navzájem bratranci. Pro vlastní chov je lepší vzít ode mě jedno zvíře a najít k němu nepříbuzného partnera jinde — přesně to sám dělám s kocourem z Runářova. Linie pak má moji selekci i vlastní variabilitu a od začátku míří trochu jinam, což je celý smysl.
Zeptám se na pár věcí — kde bude kotě žít a jestli má být samo — ne abych někoho zkoušel, ale aby si kotě a člověk sedli. Pak už je to na vás; kočka je vaše a nebudu vám do ní mluvit.
Koťata bývají zamluvená dopředu.
info@felisnoetica.cz
604 761 154
Napište nebo zavolejte a dám vědět, až budou koťata.
Chystám o těchhle kočkách knížku — fotografie a příhody, nic odborného. Až bude hotová, dám ji sem ke stažení zdarma.